Podruhé jsme se do Sazené dostali za necelý týden později, v sobotu 17. února. Tentokrát s vědomím, že bude makat oba dva dny. Chyběl Honza Hajchl, za to naše práce získala nového obdivovatele. Přišel mezi nás místní rodák, Michal Pokorný. Zajímá ho historie obce a tohle do ní neodmyslitelně patří.
V plánu bylo dokutat již rozdělanou levou střílnu a pokračovat v práci na vybourání vchodu. Práce na vchodu šla poměrně dobře, protože spodní část zabetonování již dávno ztratila svou pevnost a doslova se drolila. Za to vrchní část ne a ne pustit, jakoby k původnímu betonu neodmyslitelně patřila.
Kolem druhé hodiny odpoledne jsme se rozhodli vystřídat pracovní místa a sbíječka byla přesunuta k levé střílně. Kupodivu šla dnes práce na ní docela dobře. Až do chvíle, kdy jsem se propíchl sekáčem sbíječky podezřele hluboko. Následovalo výmluvné podívání jednoho po druhém. Byla jasná jedna krutá pravda. Ranní radost z nálezu distančního sloupku a objevení žlutého nátěru na střílně silně narušil fakt, že ve střílně chybí prokazatelně její střed. Co hůř, je pravděpodobné, podle ohmatu uvnitř střílny, že chybí i velká většina vnitřního rámu střílny. V okolí historické pevnůstky padala chvíli hodně silná slova.
Všechna suť a beton se prozatím nosila k čelní stěně objektu. Tím jak práce na vchodu vcelku dobře postupovala, se hromádka u čelní stěny docela povážlivě zvětšovala.
Plni vzteku jsme už nějak moc v práci nepokračovali. Martin Nič si očistil celou střílnu, aby ji mohl fotograficky zvěčnit a kolem čtvrté jsme se rozjeli k domovům. Rozčarování bylo veliké, ale muselo se jít dál…
