Neděle již od rána byla nádherně prosluněná až by se do práce nechtělo. Chyběli nejen oba Honzové, ale i Martin Nič. Za to ale přibyla nová síla do našich rekonstrukčních řad, další Honza…Souček. Ten se spolu s Martinem Ničem stará o chod a provoz Areálu čs. opevnění v Berouně.
Nevěřící Honza nevěřil kvalitě stroje zn. MAKITA a přivezl si svůj stroj zn. HILTI. Pravda, jeho bourací kladivo mělo váhu 15 kg, mé jen devět, což se muselo projevit v údernosti, ale také většími rozměry. V malém prostoru uvnitř vchodové chodbičky byla obratnější MAKITA. Chybějící roušky proti prachu jsme nakonec vyřešili šálou přes pusu, ale účinek to nemělo valný.
Jelikož jsme měli střílnu od včerejška zvenčí vykutanou, mohli jsme se v klidu věnovat vchodové chodbičce. A práce nám šla náramně od ruky!
Odpoledne, asi kolem půl druhé, se na nás přijela podívat moje rodina. Rodiče mé ženy, budoucí švagrová a hlavně moje žena. Byla to velice příjemná návštěva, neboť spolu s nimi přijel i teplý čaj a zákusky. To bylo velice příjemné zpestření. Pochlubil jsem se všemi dosud učiněnými nálezy, mezi něž patřily i ráno v betonu nalezené slušné kusy betonu z okolních rozstřelených řopíků s krásnými fragmenty původního maskování. Z obecní váhy bylo najednou docela slušné skladiště.
K večeru se nám podařilo vybourat malý otvor v místě pancéřových dveří, kterým se dala prostrčit ruka s foťákem a učinit tak první oficiální fotografie z tohoto objektu a zároveň tak zjistit, do jaké míry a výše je zabetonován interiér. Překvapení nenastalo, zabetonování dosahovalo výšky 180 cm a bylo po celém objektu. Bylo to pro tento víkend druhé nepříjemné překvapení.
Ale nic naplat, musíme doufat v lepší zítřky..
